Chceš-li poznat, co je dřina… kup si kolo Ukrajina

Asi každý tu to větu – hlášku někdy v životě zaslechl. Vždycky jsem si z toho dělala srandu, Ukrajina jako země mi byla vzdálená. Do letošního dubna jsem netušila, že tady budu přes měsíc spokojeně žít a sbírat zkušenosti, ale jak to bylo od začátku?

Bylo to na fóru mládeže, v únoru 2017 na Velehradě, při odpolední prezentaci Center pro mládež mi hlavou bleskla myšlenka – nechoď ještě pracovat do školství, až doděláš školu, zkus něco jiného… A od té chvíle to ve mně zrálo - pomalu, potichu, v různých obměnách, snech a postupně i v rozhovorech s jistými lidmi… Poznámka – v únoru 2017 jsem byla v 1. ročníku navazujícího studia, takže jsem měla dost času na shánění pracovního místa.

O rok později jsem naznala, že bych to přece jenom měla začít řešit, teda ne jen ve své hlavě, ale opravdu rozeslat životopisy, ale kam? Našla jsem si seznam škol v Olomouci a při kopírování adresy třetí školy jsem „chytla nerva“ – vždyť to přece nechci, nechci, aby mi někdo diktoval, co mám kdy učit a jak se mám chovat na třídních schůzkách, jednou možná, ale rozhodně ne teď. Přestala jsem posílat životopisy na školy, našla jsem nějaké organizace, ve kterých bych mohla najít uplatnění a vyčkávala odpovědi. Během března jsem byla asi na třech pohovorech a asi dva jsem odmítla. Z pohovorů vzešla spolupráce s časopisem IN!, nikde jinde to nedopadlo a já jsem za to byla vlastně ráda. Prostě „to“ nebylo ono, ničím mě to neoslovilo, nezaujalo…

V dubnu jsem se plně soustředila na dopsání diplomové práce a ukončení ročníku, což se s pomocí Boží povedlo. V pátek 20. dubna jsem šla odevzdávat diplomku a narazila na plakátek Českého centra, že hledají lektory na Ukrajinu, říkala jsem si, proč ne? Zkusila jsem tam odeslat životopis, ale e-mail se mi třikrát vrátil. Říkala jsem si, že to asi nebude ono a odjela jsem na Studentský Velehrad.

Věděla jsem, že akce Studentský Velehrad existuje, ale vždycky mě štvalo, že je to v termínu, kdy končí semestr a začínají zkoušky. V únoru jsem byla na návštěvě u kamarádů a Anička mi ukazovala nový žaltář, prohlížela jsem si ho a zastavila se u svátku sv. Cyrila – tzv. zimní pouť na Velehradě, loni na fóru, jak tam bylo krásně – na chvilku jsem se zasnila a pak se zase vrátila zpět. V úterý mi psala kamarádka z čajovny VKH, jestli bych nechtěla jet na Studentský Velehrad do čajovny, okamžitě se mi vybavila neděle a bez velkého váhání jsem kývla. I když jsem věděla, že pojedu až v pátek odpoledne a předem nic nepomůžu nachystat. Říkala jsem si, buď to bude za odměnu, že jsem ukončila ročník nebo proto, abych nejela domů (3. ročník na bakaláři jsem neukončila v termínu a byl to jeden z nejnáročnějších víkendů doma).

Na samotné akci jsem se měla skvěle, připadala jsem si, že sedím ve vlaku, který jede neskutečnou rychlostí a já jen stěží dokážu vnímat krajinu – chodila jsem program, snažila se plně prožívat mše, ale uvnitř jsem byla neklidná. Aspoň, že jsem šla v sobotu na tichou adoraci, alespoň nějaké zklidnění. V neděli po příjezdu jsem znovu odeslala životopis do Českého centra, odešel na první dobrou.

Pomalu se začala v hlavě rodit tato varianta, že bych odjela do ciziny. Pryč – měla jsem v té chvíli všeho plné zuby…

Byla jsem pozvána na pohovor, bylo to v době, kdy jsem se učila na státnice, tak jsem vzala skrypta, hezky se oblekla a vyrazila na Filozofickou fakultu – místo pohovoru. Na pohovoru mi došlo, k čemu jsem se vlastně přihlásila, co by se ode mě očekávalo a jaké by to mohlo být. Když jsem šla zpátky na byt, stavila jsem se v katedrále pomodlit, vnitřně (s velkým rozechvěním) jsem si začala přát, aby to vyšlo.

Další týden byl velmi zajímavý:

PONDĚLÍ – úspěšné státnice z pedagogiky.

ČTVRTEK – neúspěšné státnice z češtiny. Držela jsem se, abych se nerozbrečela v obchodě, doma jsem brečela bez ostychu, zavřela jsem se v pokojíku a nechtěla jsem nikoho vidět, slyšet ani číst nějaké utěšující zprávy od kamarádů (omlouvám se všem, kteří to se mnou mysleli dobře a podporovali mě i v této chvíli).

PÁTEK – dopoledne jsem otevřela e-mail a dozvěděla jsem se, že mě vybrali na stáž. Žasla jsem, Pán Bůh má vždycky plán!!! Byla jsem vybrána jako lektorka českého jazyka do města Dnipro, už na pohovoru mi řekli, že bych jela s kolegyní Yvetou, která na rozdíl ode mě umí rusky. Prostě učit Ukrajince česky, aby u nás mohli studovat či pracovat. Česká centra jsou pod záštitou Ministerstva zahraničních věcí, nic bezpečnějšího bych asi nesehnala.  Věděla jsem, že chci jet, ani na minutu jsem nezaváhala. Taky jsem věděla, že největší oříšek to bude pro mé rodiče, ale já už jsem se v ten den začala těšit. http://kyiv.czechcentres.cz/cs/kurzy-ceskeho-jazyka5/lektori-ceskeho-jazyka1/ - když kousek sjedete, najdete mě tam

SOBOTA – oženil se můj dobrý kamarád. Seděla jsem v kostele a hlavou mi běželo, že ty Hospodine na nikoho nezapomínáš…

Na svatbě jsem to probrala se svými blízkými kamarády, vesměs mě všichni podpořili, ale vzápětí následovalo a co na ty řeknou Vaši? Jeden kamarád mi řekl, že o svém životě napíšu jednou román, oponovala jsem mu, že to se děje všem v mém věku a on na to, že ne, že u mě už to vždycky vypadá, že jsem na nějaké cestě a vzápětí se to zvrhne a nabere naprosto jiný směr. Jiný kamarád mi řekl, že mě tam znásilní, ale jeho žena mě podpořila a řekla mi, že jsem dobrá.

Jak jsem již zmínila výše, oříškem byli rodiče a zejména maminka. Řekla jsem jim to u obyčejné všední večeře – zhroutili se, maminka více, tatínek méně. Následovaly otázky typu – to sis nemohla vybrat něco bezpečnějšího? Co tam hledáš za štěstí? Stojí ti to za to? Stále dokola jsem jim vysvětlovala, že já jsem nic nehledala, neprojížděla žádné servery s nabídkami stáží, prostě jsem šla na pohovor a vyšlo to. Byla jsem vybrána jako lektorka českého jazyka do města Dnipro. Je těžké v dnešní době, kdy se všichni derou o přední pozice, někomu vysvětlit, že vám (téměř bez vašeho přičinění) spadla taková příležitost do klína… Maminka v ten večer zatlačila i na moje nejslabší místa – co kamarádi, to ti jako nebudou chybět? Chápu, že Ti nebudeme chybět my s tatínkem, ale tvoji kamarádi. Jaká je tam víra? To tam jako nebudeš chodit do kostela? Maminka ví, jak je pro mě víra a chození do kostela důležité, že je to součást mého života a chtěla mě tím, že je tady převážně pravoslavná víra, zlákat abych zůstala doma. Nezlákala, ale na rovinu jsem jim řekla, že jestli si to opravdu nepřejí, tak tam nepojedu. Bylo pro mě důležité, aby mi dali požehnání, i když oni by to tak nikdy nenazvali. Od tatínka jsem čekala větší podporu, nedostalo se mi jí, ptal se mě, jestli mi to stojí za to, tam je. Ano, stojí mi to za to!!!

Co vnímám jako možnou potíž, je můj návrat. Přiletím na konci ledna, ve škole mě čeká další část státnic a pak v květnu snad poslední státnice a co se mnou bude, to opravdu netuším. Nevím, kde budu pracovat, kdo mě od února zaměstná, ale vždycky o mě bylo dobře postaráno, tak se nebojím (lépe řečeno – přestávám bát) i v této záležitosti.

Moc hezky moji zprávu přijeli prarodiče, povzbudili mě a nijak mi neradili, nezrazovali. Shodně mi (z maminčinné i tatínkové strany), že je to můj život a oni mi nemají co rozkazovat. A hlavně jsme si na to připili, což bylo opravdu milé.

Reakce byly různé, například moje blízká kamarádka mi řekla, že kamarádi se jen protřídí, ihned mi vygooglila, kde je v Dnipru katolický kostel a zakončila to tím, že aspoň vypadnu ze stereotypu. Nutno podotknout, že (jako ve spoustě věcí předtím) měla pravdu. Je to spíše obecný předsudek, že když jede člověk na východ, tak ho čeká samá hrůza a neštěstí. Ale jet v dnešní době na západ? Kam? Do Německa, do Londýna nebo do Paříže? Nikde není bezpečno…

Spolužačky z výšky byly překvapené, většina z nich již úspěšně započala kariéru paní učitelky v českém školství, některé kariéru doktorandky na Pedagogické fakultě. Obdivovaly mě, říkaly, že plakátek taky viděly, ale nenašly odvahu.

Jiné kamarádky mi přiznaly, že mi závidí, ale mají již jisté závazky a není pro ně tak jednoduché vycestovat jako pro mě. Jiné to nepřiznaly, ale z jejich reakcí šlo poznat, že jsem je opravdu překvapila a že by rády (i přes závazky) sbalily kufr a odjely.

Suma sumárům to většina mých přátel a kamarádů přijala a přála mi, ať se mám dobře, někteří si předtím poklepali na čelo, ale opravdu hodně lidí mě podporuje a modlí se za mě.

V červnu jsem byla doma, u rodičů, v Malhoticích. I ten čas s rodiči jsem vnímala jako důležitý, i když byl občas dosti náročný. Holt už máme každý své návyky – naši už nejdou zvyklí, že jsem s nimi přes týden a já zase nejsem zvyklá na ně a na vesnický život, ale vždycky jsme se nějak domluvili a přiznám se, že jsem byla ráda hospodyňkou. Také jsem zařizovala již potřebné věci k odjezdu na Ukrajinu a silně vnímala, jak ke mně Bůh mluví a ujišťuje mě (můj jazyk lásky) skrze druhé lidi. Tím, že hned po neúspěšných státnicích přišla stáž na Ukrajině, nebylo tolik prostoru pro smutek, pro zaobírání se tím, co už stejně nemůžu změnit a pro kladení otázky PROČ???

V červenci jsem byla s našima na dovolených, jednou na kolách v Česku a podruhé na týden v Chorvatsku. Měli jsme také příměstský tábor na faře, který jsme zase o kousek posunuli – vylepšili, spali jsme mimo Všechovice, konkrétně na Holubové chatě pod Kelečským Javorníkem a zdárně se druhý den pěšky vrátili do Všechovic.

V srpnu jsem se začala učit na státnice, ale byla jsem také na hostýnské pouti a díky tomu, že jsem se vlezla do šatů, tak jsem šla i za družičku. Byla jsem také na přípravném dvoudenním školení v Praze, kde jsem se konečně seznámila s kolegyní Yvetou a už tam jsme se domluvily, že si to užijeme a uděláme si to hezké.

V úterý 4. září jsem úspěšně opravila státnice z českého jazyka, bylo to náročné, ale za vydatné podpory mých blízkých jsem to zvládla (i když ještě na potítku jsem měla myšlenky, že odejdu). Měla jsem neskutečné štěstí na otázky, vytáhla jsem si to, co mi sedlo a jedna byla fakt za odměnu.

Když jsem se učila na státnice v květnu, tak jsem stále hledala nějakou odpověď – ujištění, jak to dopadne, omlouvala jsem se spolubydlící, že jsem protivná a připravovala rodiče, že to možná nedopadne dobře. Díky Bohu jsem to v červnu a v červenci všechno zpracovala a začínala jsem se učit s pocitem, že nemám učitelům nic za zlé – prostě se mi to nepodařilo. Někteří se ke mně v tom květnu opravdu nechovali moc hezky, ale díky podpoře ostatních, jsem jim to nezazlívala a vlastně jsem to brala jako automatickou věc (že se prostě pokusím ještě jednou). Až po rozhovoru se spolužačkami jsem zjistila, že to tak automatické není, stále se točily dokola, nadávaly na učitele, na blbé otázky a ujišťovaly se tím, že teď už to prostě musí povést (v duchu jsem si říkala, že nemusí).

A pak se to stalo, v pátek 7. září ráno jsem z Bratislavy odletěla do Kyjeva a v neděli jsme se s kolegyní Yvetou a koordinátorkou Natálií přesunuly vlakem do města Dnipro. Tím, že jsem mezi státnicí a odletem neměla moc času, řešila jsem je to, co bylo nutné a důležité, ale stihla jsem se rozloučit se svou nejbližší rodinou a také se svými blízkými kamarády.

Když jsem se na letišti rozloučila s našima (maminka už týden předtím vypadala, že nám umřela půlka rodiny, stále brečela, třeba i na mši nebo když to říkala některým známým), zalil mě pocit blaha, šla jsem s kufrem a kabelkou a byla šťastná, že se vydávám za dobrodružstvím…

O tom, jak se tady mám a co všechno prožívám zase příště…

Děkuji všem, kteří se za mě modlí a byli mi na blízku ve chvíli, kdy jsem si nevěděla rady či prožívala těžké chvíle.

"Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko." Žalm 32,8