Rozhodnutí

16. 9. 2017 20:48
Rubrika: Nezařazené

Tohle mi bylo inspirací:

Hodili jste si někdy korunou, když jsem nevěděli, jak se rozhodnout? Nebo se modlíte a pak dáte na intuici? Krasnazena 3. července 2017

 

Stalo se to loni na konci června. Měla jsem po úspěšných bakalářských státnicích, byla jsem přijata na navazující studium a chodila do práce, která mě bavila a naplňovala. Pracovala jsem jako asistentka pedagoga na jedné olomoucké základce, smlouva mi končila 31. srpna. Byla jsem přijata, jak na dálkové, tak na denní studium. Stála jsem tedy před nelehkým rozhodnutím. Hledat práci (s tím, že bych tam pátky nebývala) a jít studovat dálkově nebo nehledat nic a vrátit se na denní studium? Rozeslala jsem životopisy, nedokážu úplně čekat s rukama v klíně a postupně jsem se naučila, že je třeba vyjít vstříc různým situacím. Ozvali se ze dvou základek a pozvali si mě na pohovory. Na té první se mi moc líbilo, nebyl by pro ně problém si na pátky zajistit suplování, pan ředitel byl tělocvikář (ano, mám pro ně slabost) a paní zástupkyně byla moc milá i paní učitelka, u které bych byla ve třídě. Mluvili se mnou otevřeně, narovinu a toho jsem si cenila. Vzala jsem si čas 2 dny na rozmyšlenou, jednak proto, že jsem měla druhý den ještě jeden pohovor a jednak proto, že jsem nevěděla. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout.

Lákala mě představa, že budu chodit do práce, budu finančně nezávislá na rodičích a konečně budu dělat (pokračovat) něco pořádného, ideálně propojovat školu s praxí, jak už se stalo u státnic. Nebo, že se vrátím zpět do plného studentského života, že budu „jen“ chodit do školy, plnit všechny úkoly a snažit se co nejlépe připravovat na zkoušky. Jak mi řekla jedna kolegyně, obě nabídky jsou lákavé, ale rozhodnout se musíš ty sama.

Šla jsem z pohovoru s rozpačitými myšlenkami. Jistou roli měli i rodiče. Tatínek mi říkal, že při mně bude stát, ať se rozhodnu jakkoliv a maminka chtěla, abych šla na denní studium. Stavila jsem v katedrále a v eucharistické kapli to všechno odevzdala, svěřila. Prosila jsem o dobré rozhodnutí, o to, ať mi Pán pošle nějaké znamení.

Druhý den jsme šli s žáky do města na výstavu, pak jsme měli rozchod a ve 12 hod sraz u orloje. V 11:55 hod mi zazvonil telefon, paní zástupkyně ze včerejšího pohovoru mi sdělila, že žák, kterému bych dělala asistentku mění od září školu a místo pro mě tedy nemají. Omluvila se mi a říkala, že kontakt na mě nechá, že jsem se jim opravdu líbila. Položila jsem telefon a v té chvíli jsem ucítila pokoj – ano, má to tak být, půjdu na denní studium. Odpoledne jsem šla ještě na ten domluvený pohovor, ale tam měli problém s těmi pátky, takže nic. A bylo rozhodnuto, s klidem jsem odeslala zápisový list na denní studium a užívala si prázdnin.

A jaký byl ten rok denního studia?

Krásný, zajímavý a někdy dost hektický.

Pamatuju si na sobotu před začátkem zimního semestru, kdy jsem se zděsila svého rozvrhu. Kde jsou má volná odpoledne? Čas na kávičky, cvičení, mše? To jako budu chodit do školy aj odpoledne? Nebylo lepší odbýt si to ráno a mít odpoledne volno? Ale nějak jsem se s tím popasovala, vrátila jsem se do své milované čajovny VKH a byla spokojená. Semestr skončil, zkoušek jsem měla oproti jiným letům celkem málo a tak jsem byla během zimy i několikrát lyžovat a zkoušky zvládla.

V nitru jsem cítila nějakou nepochopitelnou vyprahlost. Uvědomovala jsem si, že mám všechno potřebné k životu, střechu nad hlavou, mám co jíst a pít, oba rodiče a prarodiče, dokonce chodím do školy, která mě baví. Tak co bych více chtěla? Prázdnota, nezaplněné místo v mém srdci…

Až po skončení přihlašování jsem se dozvěděla o diecézním fóru mládeže, napsala jsem na centrum do Olomouce, jestli se mohu ještě přihlásit a oni, že jo. Tak jsem šla za našim panem farářem, ten mi podepsal přihlášku, dal příspěvek na cestu a já se celkem začala těšit. Nic jsem od toho neočekávala, ale když byla možnost jet, proč bych to nezkusila… Ten víkend pro mě byl PECKA, dobití baterek a chuť něco dělat. I když jsem si uvědomovala, že se třeba za pár let vidím už jinde, ale proč bych tady a teď nemohla něco dobrého udělat…

Začal letňák, věděla jsem, že bude náročnější, čekaly mě totiž 2 praxe. Šlo to na střídačku 3 týdny školy, 3 týdny praxe a zase 3 týdny školy a 3 týdny praxe. První praxe byla moc fajn, milá škola, skvělý pan ředitel a uvádějící paní učitelka. Dokonce na mě přišla kontrola z fakulty a pochválili mě. Díky Bože, zase si mi seslal střípek, že jsem na správné škole a asi ze mě fakt chceš mít učitelku. Měla jsem za 3 týdny odučit 25 hodin, dostala jsem 2 třídy šesťáků, takže 1 příprava a 2 hodiny v kapse + deváťáky. Takže i po této stránce celkem pohoda, učila jsem si svoji češtinu a radovala se z práce s dětmi.

Druhá praxe začala po Velikonocích a tam už začalo přituhovat…Na této praxi jsem měla během 3 týdnů odučit 40 hodin a žádné paralelní třídy tam nebyly. Bylo to náročné, přípravy, opravování, známkování, do toho se začal přiblížit konec semestru, spolužačky začaly domlouvat předtermíny zkoušek a zápočtů a já se v tom všem začala pomalu, ale jistě ztrácet, topit. Ale i v těchto chvílích se Pán staral. Poslal mi do cesty skvělého pana docenta, který nám říkal: „Holky, vím, že toho máte hodně, ta Vaše kombinace je opravdu náročná (speciální pedagogika + předmět, v mém případě čeština), ale zkuste jít krok po kroku a každý den udělejte něco. Nebojte, vždy je to „jenom“ škola.“ A tak jsem si jeho slova vzala k srdci a snažila se, ze všech sil, co to šlo.

Pamatuju si na ples VKH, jak jsem si oblekla šaty, namalovala si obličej a vyrazila. Zpívala jsem si, „už si oblékni šaty a řetízek zlatý a umyj se půjdeme na karneval“. Opravdu po dlouhé době jsem si připadala jako žena, né jako hromádka nedodělaných úkolů a rozdělaných příprav. Ples jsem si užila, byla jsem v baru, a kdo mě znáte, víte, že to je přesně moje parketa. 

Aby toho nebylo málo, objevil se na obzoru jistý pán, bránila jsem se tomu, ale přitahoval mě, čím dál víc, mé emoce explodovaly…

Skončila praxe, skončil semestr, čekaly mě nedodělané úkoly a 8 zkoušek. Byl začátek května, někteří moji kamarádi už vyhlíželi prázdniny, já jsem je viděla někde v dálce, v mlze a hlavou mi běžely myšlenky, jestli se jich vůbec dočkám… Pustila jsem se do toho, s vervou sobě vlastní, někdy se dařilo méně a někdy více, ale Pán mi pomáhal a konal zázraky. Když jsem byla v polovině zkoušek, vlila se do mých žil naděje, že se možná těch prázdnin opravdu dočkám.

Mé city nebyly opětovány, ale zachoval se a stále se chová jako kavalír a toho si na něm vážím. Jedna kamarádka mi říkala, co Tě nezabije, to tě posílí a já jsem kolikrát Pánu říkala, jestli už nejsem posílená dostatečně, jestli by to už nemohlo skončit. Uvědomila jsem si, že to není o citech, emocích, ale o rozhodnutí, vůli. Rozhodnutí respektovat svobodu jistého pána, i když to jde někdy velmi ztuha a modlit se za jeho štěstí.  

Na konci června bylo mé skóre vcelku uspokojivé, v červenci mě čekala jedna zkouška, v srpnu pak zápočet, zkouška a dopsání seminárky. Na začátku července jsem odjela na 5 dní na kurz znakového jazyka do Hradce Králové. Byl to pěkný čas, přes den jsme znakovali, chodili na výlety po městě a večer jsme měli volno. Měla jsem čas na čtení, běhání, modlitbu a nedělní večer strávila na mši s kamarádkou z Olomouce.

V půlce července se mi zkouška s pomocí Boží povedla a pro mě začal doslova snový čas. Odjela jsem s našima na pár dní k moři, jezdili jsme na kolách, koupali se, měla jsem čas odpočívat, pobýt s našima, i když po večerech jsem se věnovala přípravě našeho farního tábora (příměstský tábor).

Pak to šlo ráz na ráz – tábor, RAFT, CSM. Zcela odlišné akce, ale jedno měly společné, když se člověk nasadil, jen žasl. Žasla jsem, co všechno pro mě Pán připravil… Někdy to teda bylo náročné, to když na táboře mi 10 dětí sdělovalo, že si zapomnělo ručník a já jsem je ujišťovala, že tu jednu noc zvládnou i bez něj, a že se s kamarádem můžou utřít do jednoho. Ale bylo hezké vidět, že jsme s vedoucími dokázali letos opravdu vytvořit partu, že změnu programu lze ve velmi krátkém čase vyřešit ke spokojenosti všech a znovu si uvědomit, že děti Vám Vaši snahu a úsilí svýma radostnýma očima vrátí.

Raft byl pro mě krásným časem, ale i časem plným otázek. Vyplavovaly se některé již zapomenuté věci i ty nedávné získávaly jiný rozměr a já se často Pána ptala, proč??? Víš o mě vůbec Pane, víš jak mi někdy je? Věděl, zase mě ujistil. To když bylo ve středu volné odpoledne, byly nám nabízeny aktivity, ale nic mě nějak zvlášť neoslovilo. U stanového městečka jsem potkala rafťáka ze skupinky, slovo dalo slovo a po chvilce už jsme společně šlapali lesem s cílem ulovit, alespoň jednu, ideálně dvě kešky. Moc hezky jsme si popovídali, o svých zraněných srdcích, nejasné budoucnosti, nic násilného. Do toho les, krásné výhledy, ach…

Korunou všeho bylo CSM, přihlásila jsem se do přípraváku ubytování. Co Vám budu povídat, byla jsem ve svém živlu. Práce v týmu, komunikace, modlitba, mše, gentelmenské chování snad od všech kluků, kněží nevyjímaje. Co z toho, že jsem měla na starost nejvzdálenější koleje, že jsem stihla jen jednu přednášku a to na posledních 30 minut, že jsem nebyla na žádné tématické modlitbě nebo nedělní závěrečné bohoslužbě. Prožila jsem jiné setkání, setkání s těmi, kteří mi byli svěřeni na koleji, setkání při mši svaté, na které jsem byla já a kněz (ano, zcela náhodně jsem šla do kaple přípravného týmu a kněz začínal sloužit mši), setkání s ostatními z přípravných týmů. Ta největší pecka přišla v neděli večer. Byla jsem totálně unavená, vyčerpaná, šla jsem na večerní mši a zavíraly se mi oči. Mši sloužil sympatický kněz, říkala jsem, aspoň se bude na co dívat J. Začal kázat o tom, že někdy nám Bůh nedává to, o co ho prosíme a my ptáme proč. Že Bůh chce vyzkoušet naše srdce, chce, aby ta touha byla ryzí, opravdová, ne jen jako. A mě to v té chvíli seplo. Chtěla jsem jistého pána pro sebe, pro to, abych zacpala pusu našim, svým kamarádům a své rodině, abych jim ukázala, že i já si dokážu někoho najít. Nebyla to vůle Boží, ale vůle moje, to JÁ jsem chtěla.. Vybavila se mi sobotní vigilie, kdy jsem z celého srdce Pána prosila, abych byla manželkou a matkou. Ano, Pán si mě opravdu vyzkoušel…

Mé srpnové snažení ve škole dopadlo vcelku dobře, seminárku jsem dopsala, zápočet ze znakovky zvládla a jednu zkoušku si holt vezmu s sebou do dalšího ročníku.

V pátek 1. září jsem celkem zničeně seděla na sedačce v jídelně. Tatínek se na mě podíval a říkal: „Ty vypadáš jako učitelka v květnu, ne jako učitelka na začátku září.“ Z toho tedy můžete usoudit, že moje prázdniny a celý můj rok denního studia stál za to.

Těch 14 dní jsem využila k hraní si na hospodyňku, uklidila jsem si pokoj, jak doma, tak v Olomouci a připravila vše potřebné do školy. Taky jsem pomáhala doma, sbírali jsme zemáky, zpracovávali rajčata, pekla jsem. Navštívila jsem některé svoje kamarádky a všechno dělala v klidu, nikam jsem se nehonila…

Dnes je sobota 16. září, sedím v našem obýváku s hořící svíčkou. Má blízká přítelkyně dnes vstoupila do noviciátu, zatím ještě nemám zprávy o tom, jaké přijala řeholní jméno. Na stole v pokojíku se mi pomalu začínají shromažďovat věci, které si v pondělí odvezu do Olomouce. Ano, je to tak, v pondělí 18. září nastoupím snad do posledního ročníku vysoké školy. Je ve mně malá dušička, tolik mě toho čeká, tolik bych toho chtěla zvládnout, ale kdyby na to byla sama… NEBOJÍM SE !!!

 

„Vodil tě velikou a hroznou pouští, kde jsou ohniví hadi a štíři, žíznivým krajem bez vody, vyvedl ti vodu z křemene skály, krmil tě na poušti manou, kterou tvoji otcové neznali, aby tě pokořil a vyzkoušel a aby ti nakonec prokázal dobro.“ Dt 8, 16

 

https://www.youtube.com/watch?v=VZAOkTdJYpY

Zobrazeno 5342×

Komentáře

makie

Krásně napsáno. Díky za podělení se :).

Dzamila

Blízká přítelkyně dnes vzpomíná na vstup do noviciátu před 5 lety a s podivem si čte,co jsme tenkrát prožívaly... Bůh je dobrý. Neopouští nás, všímáš si?

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio